Aktuality

4. 8. 2021

Slovo vedoucího lékaře

4. 8. 2021

Aktuálně COVID-19

16. 6. 2021

Chceme dávat pacientům komplexní péči

1. 6. 2021

Tradice a inovace - Innova Healthcare

18. 5. 2021

Za štěstí si může do jisté míry každý sám

Nahoru

4. 8. 2021

Slovo vedoucího lékaře

Vážení profesionální sportovci i nadšenci všech sportovních aktivit,

jakýkoliv pohyb je nedílnou součástí zdravého životního stylu. Díky pravidelné sportovní aktivitě jste schopni udržet Vaše tělo v dobré kondici a můžete tak předcházet vzniku závažných onemocnění. Všechny sportovní aktivity mají především pozitivní vliv na naši mysl!

Staráme se nejen o profesionální sportovce z různých odvětví, ale poskytujeme kvalitní a odbornou péči i pro ostatní sportovní nadšence. Některé části Vašeho těla jsou mnohem náchylnější k působení tlaku, tahu, či jiné mechaniky úrazu. Prvenství si drží úraz kolena, jeho vazů, chrupavek a menisků. V případě, že budete muset z jakékoliv příčiny omezit pohyb, máte úraz nebo bolesti, tak je tady pro Vás naše klinika, která Vás díky skvělému zdravotnickému týmu vrátí zpět do hry v nejkratším možném čase.

Za důležité považuji zmínit i kvalitní pooperační léčbu. Na klinice poskytujeme následnou rehabilitační a rekondiční péči, kdy se Vám budou věnovat erudovaní fyzioterapeuti se zkušenostmi s rehabilitací špičkových sportovců.

Ordinuji v Petřvaldě, Frenštátě pod Radhoštěm, mí kolegové 2 krát v  Novém Jičíně, Bílovci a Studénce. Apeluji na to, ať neignorujete ani menší zranění, či menší bolest, které by časem mohly vést ke zhoršení Vašeho zdravotního stavu. Sportem ke zdraví!!!

Váš vedoucí lékař MUDr. David Surý

Zavřít

4. 8. 2021

Aktuálně COVID-19

Vážení pacienti,

naše zdravotní zařízení je v běžném provozu. Vstup na kliniku povolen pouze s ochrannými prostředky dýchacích cest (respirátor FFP2 nebo KN95).Další opatření se řídí nařízením KHS.

Zavřít

16. 6. 2021

Chceme dávat pacientům komplexní péči

text Markéta Hellerová medicínská a výkonná ředitelka Innova Healthcare foto Kevin V. Ton

Innova Healthcare působí napříč republikou, především v Praze, Ostravě a v Mostě. Naše zdravotnická zařízení, ať už jednotlivé lékařské ambulance, nebo kliniky, se věnují nejen ambulantní a jednodenní péči mnoha odborností, ale také zobrazovacím metodám a v neposlední řadě i umělému oplodnění.

Naším záměrem je postarat se o pacienta skutečně komplexně, aby u nás dostal veškerou potřebnou péči na jednom místě a nemusel na další vyšetření nebo léčbu jinam, pokud možno. Proto cíleně rozšiřujeme spektrum péče. Otevíráme nová pracoviště, která nabízejí specializovanou péči, ale zároveň ta stávající vybavujeme novými přístroji. Díky tomu mohou naši lékaři pracovat s nejmodernějším vybavením, jež jim dovoluje provádět nová, vůči pacientovi šetrná vyšetření a využívat moderní, ohleduplné léčebné postupy. Přitom poskytujeme péči nejen dospělým, ale i dětem.

 

 

Lidé jsou klíčoví

Každé pracoviště se snažíme rozvíjet tak, aby si udrželo špičkovou úroveň, případně ji zvyšovalo. Nicméně moderní přístroje a nové metody ještě nedělají kvalitní péči. Ta stojí především na lidech! Jsem hrdá na to, že v našich zařízeních pracují týmy zkušených a vysoce kvalifikovaných odborníků – lékařů, sester i dalšího odborného personálu – a poskytují péči na tak vynikající úrovni.
U většiny odborností jsme navíc schopni nabídnout velice krátkou objednací lhůtu, většinou v délce několika dnů, což je pro pacienta nezanedbatelný bonus. To je také jeden z důvodů, proč se snažíme jednotlivá pracoviště personálně posilovat a rozšiřovat ordinační hodiny. Je nám jasné, že někdy obvyklé ordinační hodiny jednoduše nestačí. Tudíž tam, kde je to možné, ordinujeme třeba do šesti hodin večer, aby pacienti mohli přijít až po práci, nebo dokonce o víkendu. I to nás odlišuje od běžných zařízení v našem oboru.

Propojení s nemocnicemi

V případě, že pacient přece jen potřebuje léčbu, kterou nelze poskytnou ambulantně, kdy je nutný například chirurgický zákrok spojený s hospitalizací, má většina našich ambulantních lékařů přímou vazbu na nějaké nemocniční pracoviště. Jde zejména o špičkové fakultní nebo krajské nemocnice v Praze i mimo ni. To znamená, že naši lékaři jsou schopní postarat se o pacienta i pokud jde o následnou péči.
Ale ani tady naše péče nekončí. Například součástí pražské kliniky na Hůrce je rovněž lékárna s komplexní nabídkou léků na předpis i volně prodejných. Abychom vyšli vstříc našim pacientům, u volně prodejných léků snižujeme ceny, u léků na předpis minimalizujeme doplatky. Lékárna je v úzkém kontaktu s lékaři a ví tedy, jaké léky předepisují nejčastěji. Proto dbá na to, aby tyto léky měla vždy skladem, a když se stane, že některý lék nemá, je schopná ho do druhého dne zajistit. V budoucnu chceme zavést i on-line služby.

Rok s coronavirem a jak dál

Uplynulý rok byl pro všechny v mnoha směrech velmi náročný. Pro nás mimo jiné znamenal také jistý pokles výkonů na některých pracovištích, a to především proto, že se někteří pacienti báli chodit k lékaři, jestliže neměli akutní potíže. Možná podobné obavy ještě trvají, ale já můžu za celou naši společnost Innova Healthcare všechny pacienty uklidnit. Stále dodržujeme vysoký standard hygienických opatření – pacienty zveme tak, aby se jich v čekárně potkalo co nejméně a tam, kde je to možné, máme větší prostory čekáren. Naši zaměstnanci nosí ochranné pomůcky a jsou pravidelně testovaní, většina z nich je navíc už očkovaná. Takže jak vidíte, obavy nejsou na místě. Děláme vše pro to, abychom pacientům zajistili v našich zařízeních bezpečné prostředí a přesvědčili je, aby preventivní návštěvy u svého lékaře neodkládali.

Máme velké plány

Do budoucna myslíme v mnoha ohledech. V dlouhodobém horizontu se například prostřednictvím spolupráce pražské oční kliniky a ČVUT podílíme na vzdělávání zdravotnických pracovníků a naše pracoviště se zapojují do výzkumných projektů.
Pokud jde o naše zařízení, jedním z klíčových slov je pro nás inovace. Klademe velký důraz na zavádění inovativních postupů a metod, které nám umožní lépe a efektivněji léčit, a přitom pro pacienty představují menší zátěž. Dobrým příkladem je už zmíněná oční klinika, kde jsme loni začali určitým pacientům s konkrétní diagnózou (třeba těm, kteří trpí cukrovkou nebo postižením očních cév) poskytovat vysoce specializovanou biologickou léčbu, jež jim může zachránit zrak. Jde o velmi specifickou, ale také nákladnou léčbu, kterou zatím poskytovaly pouze velké fakultní nemocnice. Ovšem díky osobě pana docenta Leštáka a odborné garanci jeho pracoviště tuto proceduru pojišťovny nasmlouvaly i s námi.
Dál pracujeme například na rozšiřování ambulantních služeb (např. dětské fyzioterapie) a otevíráme nová pracoviště – namátkou moderní gastroenterologické pracoviště v Praze. Hodně se soustředíme i na naši kliniku umělého oplodnění Europe IVF International, pro niž v Praze stavíme centrum jednodenní gynekologie, které plánujeme otevřít v létě. Zkrátka děláme všechno pro to, abychom měli profesionální tým, nejmodernější vybavení a především, abychom našim pacientům pomáhali udržet si nebo znovu získat zdraví.

Zavřít

1. 6. 2021

Tradice a inovace - Innova Healthcare

text Veronika Dlouhá foto archiv Innova Healthcare

Zdravotní péče byla v České republice vždy vnímána jako jedna ze společenských priorit, ale zároveň jako jistá samozřejmost. V posledním roce jsme všichni poznali, jak moc je zdraví pro jednotlivce i pro společnost jakožto celek důležité. A možná nás to přimělo poněkud přehodnotit některé názory. Třeba na efektivitu našeho zdravotnictví. Ačkoli se potýká s řadou problémů, je české zdravotnictví na velmi vysoké úrovni. I tak se ale může zlepšovat. Mimo jiné díky lidem, kteří hledají cesty, jak udržet to dobré a funkční, a zároveň otevírají dveře novým možnostem.

 

S respektem ke kořenům hledí do budoucnosti finančníci  Michal Šindler a Lukáš Uhlík, kteří poslední tři roky budují v rámci své finanční skupiny GAIN kromě jiného také zdravotnickou společnost Innova Healthcare. Ta poskytuje zdravotnickou péči především v oblasti jednodenní chirurgie, zobrazovací techniky, preventivní péče, umělého oplodnění a imunologie a zaměstnává na čtyři stovky zkušených zdravotnických profesionálů. Staví na jejich odbornosti, kvalitě péče a inovativním přístupu.

Díky dobré práci všech zaměstnanců společnost v současnosti spravuje kolem 60 jednotlivých ambulancí a zařízení. Jsou to však účetně oddělené jednotky, které leckdy sdílejí prostory. Vedení se snaží propojovat je do větších, logických celků, jichž je v současné době deset. V místech, kde působí, jsou pak významným poskytovatelem zdravotní péče hrazené pojišťovnami. Tato zařízení navštíví ročně desítky tisíc pacientů, kteří podstoupí tisíce operací a stovky tisíc dalších výkonů, což představuje stovky milionů bodů. Agregovaný obrat společnosti se v covidovém roce 2020 navýšil o 25%, přičemž za prvních 5 měsíců roku 2021 společnost dosáhla meziročního nárůstu agregovaných výnosů o 37% při rostoucí provozní ziskovosti.

Podnikání v oboru zdravotnictví má dnes jiné rysy než před lety. Musí reagovat nejen na společenské změny, ale i na specifické potřeby pacientů, jež přináší náš způsob života. Dožíváme se vyššího věku, trpíme civilizačními chorobami a řešíme problémy s početím. České zdravotnictví je ve srovnání s Evropou, či dokonce se světem, na velmi vysoké úrovni. A to nejen v oblastech, které se věnují zmíněným problémům. Pravdou ovšem je, že se dlouhou dobu výrazně nezměnilo, takže aby nám mohlo dál pomáhat a zároveň uspělo jako podnikatelský segment, potřebuje inovace. Díky nim zvýší kvalitu a efektivitu poskytované péče.

Původní myšlenka: generační výměna

Hlavním tématem českého byznysu posledních let je generační výměna. Ta se ovšem netýká jen obchodních společností, nýbrž i zdravotnictví. Mnoho lékařů se v 90. letech pustilo do vlastního podnikání a po dvou třech desítkách let si vybudovalo reputaci, zkušený tým i stálou klientelu. Dnes lékaři pomalu přemýšlejí o ukončení či omezení praxe, ale mnohdy nemají svou ordinaci komu předat. Přesto chtějí, aby jejich pacienti měli dál stejně kvalitní, ne-li lepší péči a aby jejich dlouholetá práce měla smysluplné pokračování.

A právě to jim může Innova Healthcare nabídnout. Má řešení, kde nejde o čísla, tabulky a zisky, ale o lékaře, sestry, další zdravotnický personál, a především o pacienty. Lékaři-podnikatelé, často už třeba unavení kombinací práce „lékař-úředník-ekonom“, mají v Innova Healthcare partnera, který jim pomůže. Mohou věnovat čas a pozornost pacientům, zatímco odborníci z Innova Healthcare se postarají o administrativu, účetnictví i provoz. Starosti o chod a budoucnost ordinace tak nezřídka vystřídá znovunalezená radost z práce lékaře.

Navíc tohle partnerství přináší perspektivu. „Nezajímají nás krátkodobé investice s velkým ziskem. Právě naopak. Jde nám o strategické, dlouhodobé partnerství. Jsme schopni klinikám a ordinacím poskytnout stabilitu v době, kdy se potřebují rozvíjet nebo hledají nový směr,“ říká Michal Šindler. „Jsme si vědomi toho, že generační výměna otevřela investiční možnosti, které se nebudou dlouho opakovat. My toho chceme využít, ale chceme také podnikat zodpovědně, být silným soukromým poskytovatelem kvalitní zdravotní péče a samozřejmě i významným hráčem na českém trhu,“ doplňuje Lukáš Uhlík.

Dobrá práce a profesionalita

Svá partnerství s lékaři a klinikami budují  Michal Šindler a Lukáš Uhlík stejně jako svou firmu, pozvolna a pečlivě. „K akvizicím přistupujeme s maximálním respektem. Uvědomujeme si, že nekupujeme čísla, ale něčí životní dílo, desítky let práce lékařů a sester, leckdy i jejich rodin. Proto se snažíme všechny ujistit, že nám jde nejen o investici, ale také o udržení péče a o její rozvoj prostřednictvím našeho finančního zázemí. Hledáme společnou řeč, směr, jímž by se mělo ono konkrétní zdravotnické zařízení dál ubírat,“ vysvětluje Uhlík.

Pokud se lékaři-zakladatelé a Innova Healthcare dohodnou, snaží se zajistit kontinuitu. A to ve všech směrech, především však v tom personálním. Nejen lékaři, ale i jejich odborný zdravotnický personál mají léta praxe, znají svou práci i své pacienty a mají jejich důvěru. A to je největší deviza. „V zařízeních, která jsou součástí Innova Healthcare, pracuje na čtyři stovky lékařů, sester, laborantů a dalšího personálu. Víme, že dělají svou práci na špičkové úrovni a vážíme si jich pro to,“ zdůrazňuje Šindler.

Silná finanční skupina může zdravotnickému zařízení pomoci výrazně posunout kvalitu péče či lékařských přístrojů. Má prostředky na rekonstrukce, nákup nejnovějšího vybavení nebo na zlepšení podmínek pro pacienty. Snaží se také propojením jednotlivých zařízení do větších celků zlepšit kvalitu a dostupnost zdravotní péče v místech, kde působí.

Tým expertů

Innova Healthcare vyhledává spolupráci se zdravotnickými profesionály, ale sama špičkovou odbornost také nabízí. Minulý rok doplnila tým, který tvoří experti se zkušenostmi ze zdravotnictví, zdravotních pojišťoven, státní správy, soukromého sektoru, práva i finančního managementu.

Mezi klíčové členy týmu patří Markéta Hellerová a Richard Paulik. Členka představenstva Markéta Hellerová je manažerka ve zdravotnictví, lékařka a právnička s bohatými zkušenostmi na vysokých pozicích ve veřejné a státní správě. Pracovala ve vrcholovém managementu fakultní nemocnice, kde odpovídala za příjmy ze zdravotního pojištění, lékovou politiku a personální management. Velmi dobře tedy rozumí problematice zdravotnických zařízení i systému zdravotního pojištění. Nový finanční ředitel Richard Paulik do týmu přinesl zkušenosti z korporátního a investičního bankovnictví. Pracoval na vedoucích pozicích v předních finančních institucích, jako je skupina PPF či BNP Paribas, a naposledy jako šéf korporátního bankovnictví ve Sberbank CZ.

Budoucnost je v technologiích

Innova Healthcare staví na pevných základech dobře zaběhnutých klinik a ordinací a na profesionální práci odborníků, kteří poskytují pacientům vysoce kvalitní péči. A chce dál pomáhat s jejich rozvojem. S využitím nových technologií lze lékařům a sestrám usnadnit práci a dopřát jim více času na pacienty. Nové nástroje přispějí k vylepšení péče i komunikace s pacientem. Velkou budoucnost má v tomto ohledu například telemedicína, kterou chce společnost do svého konceptu zahrnout během letošního roku.

Zavedení těchto technologických novinek do běžné praxe je otázka blízké budoucnosti. Ale lidé v Innova Healthcare se snaží nahlédnout i za horizont. „Také do medicíny pronikají digitalizace a moderní technologie, už zdaleka nejde o něco nedosažitelného. A to se nebavíme jen o moderních lékařských přístrojích či zobrazovacích zařízeních. Stále větší roli budou hrát data a umělá inteligence. Možností je nepřeberné množství a my se o ně aktivně zajímáme,“ podotýká Šindler.

Důkazem je například projekt, do něhož se Innova Healthcare zapojila prostřednictvím kliniky magnetické rezonance. Tým pod vedením doc. MUDr. Jana Leštáka, CSc. ve spolupráci s ČVUT vyvíjí světově unikátní mozkový implantát, jenž má nevidomým vrátit schopnost rozeznávat tvary. Projekt je zatím jen na začátku, ale budí velká očekávání. A to je pouze jeden příklad na poli moderních medicínských technologií, které Innova Healthcare sleduje nebo na nichž se podílí.

Jaké jsou další plány společnosti?

 V České republice fungují tisíce menších ambulancí a mnoho desítek klinik nebo podobných zařízení. Odborníci v Innova Healthcare se snaží sledovat je a nacházet mezi nimi takové, jež by souzněly s firemním konceptem. A samozřejmě i s vizí dlouhodobého rozvoje. České zdravotnictví jako trh nabízí ještě spoustu příležitostí pro konsolidaci a inovace, které přinesou větší kvalitu zdravotní péče a vyšší výkonnost jednotlivých zařízení.

Zavřít

18. 5. 2021

Za štěstí si může do jisté míry každý sám

text Klára Říhová foto Martin Zeman
Profesora MUDr. Cyrila Höschla asi není třeba představovat.

Patří v současnosti k nejznámějším tvářím, spojujícím vysokou odbornost s popularizací svého oboru. V jeho případě psychiatrie. Je „otcem“ Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech, přistupujícím k pacientům velmi odlišně od doby jeho začátků před čtyřiceti lety. Zároveň píše knihy a články, vystupuje

v médiích, přednáší, je členem řady institucí. Zázemí mu vytváří manželka, malířka Jitka Štenclová, s níž má čtyři děti – a jedenáct vnoučat! Jak vidí současnou situaci, co radí druhým a jak je na tom on sám se zdravým životním stylem?

Co vám v poslední době udělalo radost?

Na rozdíl od dob předkovidových musí člověk hodně hledat v paměti. Radost udělají vždy vnoučata. Ta nechápou situaci s pokrytectvím dospělých a chovají se naprosto autenticky i v situacích, na které nebyly zvyklé a jsou pro ně patologické. Kontakt s nimi je bezprostřední, upřímný a prost negativních dopadů restrikcí, v nichž žijeme. Druhý zdroj radosti je umění, jenže toho se nám moc nedostává – přestaly koncerty, výstavy, divadla, zbývají knížky a obrazovka. A pokud ta se stane jediným zdrojem, je to jako konzumovat nakládanou zeleninu místo čerstvé – časem se přejí. Tu a tam udělají radost studenti, i když je kontakt omezený na distanční výuku, takže přednášíte do anonymního monitoru bez zpětné vazby, bez sdílení okamžiku. Radost přinášejí samozřejmě osobní přátelství a vazby s kamarády, aspoň v povolených malých sociálních bublinách. Podělit se o názory, dát si něco dobrého a přesvědčit se, že v „tom“ nejsme sami, je nesmírně terapeutické.

Terapeutický je i humor. Jaký máte nejraději?

Potrpím si na dobré vtipy, ale i těch je teď pomálu. Usmál jsem se například bonmotu: Moje rouška chrání vás, vaše rouška chrání mě, tak co kdybychom si je vyměnili?!

Jste základním nastavením optimista, nebo jste se to musel naučit?

Jako škarohlídi nebo optimisté se už rodíme. To se moc naučit nedá, jen modifikovat. Základní postoj se projevuje tím, jak čteme emoce v tvářích ostatních lidí. To hodnocení v sobě máme nastavené, podle něj reagujeme a zpětně okolí reaguje na nás. Když se někdo usmívá, pozitivně naladěný člověk to vnímá dřív než negativně nastavený, ten to ani nechce vidět. Naopak mu trvá déle, když uvidí mírně vyděšenou tvář, než si uvědomí, že něco není v pořádku. Shrnuto: šťastný člověk nechce vidět nic negativního a škarohlíd nic pozitivního. Plyne z toho, že v každodenním životě není ani tak důležité, co se nám děje, ale jak to čteme (neplatí pro extrémy jako katastrofy, úmrtí).

Například?

Když škarohlíd šlápne do lejna, bere to jako potvrzení, že život nestojí za nic, zatímco optimista řekne, že je prima den, že si nezapomněl vzít boty a má z pekla štěstí. Když dva naši pacienti koukají na podzim z okna do parku, jeden s úsměvem řekne: to je krása, to barevné listí a slunce! Druhý odpoví: nojo, ale budou Dušičky a mně umřeli rodiče. Prvního ten pohled rozjasní, druhého přivede do deprese.

Měl jsem kolegu s pusou narostlou do úsměvu, takže vypadal, že se stále usmívá. Díky tomu se na něj většina lidí usmívala, a tudíž se i on choval vstřícně. Tam začal kauzální řetězec vedoucí k pozitivitě. Takže odpovídám ano, jsem bytostný optimista, na všem se snažím vidět to lepší a věřím do poslední chvíle, že to dobře dopadne. Hlubokému zoufalství propadám jen vzácně.

Co jste si odnesl z rodinného prostředí?

Spoustu nálepek, které dáváme tomu, co vnímáme a co nám pomáhá vytvářet hierarchii hodnot. U nás to bylo třeba chození pěšky na dlouhé výlety, vědomí, že doma má člověk vždy mluvit pravdu, a také vztah k umění. Otec miloval klasickou hudbu a vodil mě (u nás v Liberci) často na koncerty. Když si koupil gramofonovou desku, pouštěl jsem si ji také, některé Beethovenovy symfonie jsem znal pomalu i pozpátku. Vytvořil jsem si ke klasice vazbu, trvající dodnes.

Zato k profesi psychiatra vedla klikatá cesta, že?

Byl jsem dlouho nevyhraněný a abych odložil rozhodování, pro co se hodím, šel jsem na gymnázium. Moje nejvnitřnější, ale nikoliv příliš výrazná touha byla zkusit filmovou režii. Za peníze ze sběru papíru jsem si koupil kameru osmičku a točil amatérské filmy. Představoval jsem si, že až si osvojím profesionální dovednosti, naučím se psát scénáře a stříhat, uplatním vnitřní touhu vyjádřit se filmovým románem. Jenže na FAMU bylo nutné dodat své práce a dostavit se na talentové zkoušky, což jsem promeškal. Z bezradnosti jsem se hlásil na tři školy: VŠ strojní a textilní, FFUK, obor psychologie a na medicínu. Tam mě přijali a k dalším zkouškám jsem už nešel.

Na medicíně mě bavily dynamické obory jako fyziologie, biochemie, farmakologie. Po škole jsem chtěl nastoupit na plicní nebo na internu, ale nikde neměli místo. Tak jsem zkusil psychiatrii. Když jsem se profesoru Hanzlíčkovi v Bohnicích upřímně doznal, že to není moje první volba, že mě jen bavilo číst si jako kulturní vložku Freuda, řekl, ať v září nastoupím. S dodatkem, že těch, co mají se sebou problémy, stojí za dveřmi fronta – a on potřebuje někoho normálního.

Nelitoval jste někdy?

Ten obor si mě brzy zcela získal a kdybych se dnes, na sklonku kariéry, měl znovu rozhodovat, zvolil bych bez zaváhání psychiatrii.

Co se od té doby v psychiatrii změnilo?

Hodně. Mnohé věci, považované za poruchu, byly překvalifikované, za vše jmenujme homosexualitu. Já se ještě učil, že je to sexuální deviace, dnes jde o součást normálního sexuálního chování. Změnilo se chápání určitých poruch, na neurózovém oddělení byla jediná diagnóza anxiózně depresivní syndrom plus psychopatie. Těm se dnes říká porucha osobnosti a místo neuróz se rozlišují úzkostné, depresívní a bipolární poruchy. Některé diagnózy či příznaky vymizely (hysterický oblouk), jiných je stejně (schizofrenie), další narůstají: místo karbaníků roste skupina gamblerů, vznikla  závislost na internetu a sociálních sítích. Mění se i profil drogových závislostí. V 70.–80. letech se zneužívaly léky na předpis, zatímco tvrdé drogy jako kokain, heroin a taneční drogy přišly až s volným obchodem.

Díky pokrokům v somatické medicíně se změnila také proporce duševních nemocí v populaci. Klesla úmrtnost na kardiovaskulární a onkologické choroby a lidi se dožívají vyššího věku. Naši dědové umírali v šedesáti na infarkt, otcové v sedmdesáti na rakovinu a dnes v devadesáti na Alzheimera atd.

Změnil se také postoj veřejnosti...

Určitě. Došlo k určité destigmatizaci – dřív mít něco do činění s psychiatrií znamenalo obrovskou ostudu, dnes se dokonce někteří chlubí, že mají depku a jsou na prášcích.

Projevuje se to i ve slovníku: dřív se říkalo líný, dnes depresivní, místo blbej se říká dyslektik, místo spratek ADHD. Odchylky od normálu byly chápány jako selhání výchovy a morálky, zatímco dnes je umíme klasifikovat a léčit. Objevily se nové léčebné možnosti, farmakologické i další (psychoterapie, magnetická stimulace…), pomáhající zvládat i obsedantně kompulzivní poruchy nebo úzkosti. Navíc jsou mnohem uživatelsky přátelštější. Jistě, u některých diagnóz stigmatizace trvá, málokdo se chlubí, že má doma schizofrenického, dementního nebo paranoického pacienta.

Platí stále, že žijeme v nejlepší možné době?

Jsem naprosto přesvědčen, že ano. I když se to pod vlivem covidu zdá kuriózní. Když škrtneme měsíce lockdownu, objektivně žijeme v nejlepší době v dějinách. Ať to měříme jakýmikoliv parametry jako střední délka života, dětská úmrtnost (před sto lety se polovina dětí nedožila školy, podívejte se do životopisů Smetany, Dvořáka, Janáčka). Ubyla fyzická práce i čas, po který musíme pracovat na pecen chleba, zlepšila se dostupnost zdravotní péče, vody, přístřeší, tepla atd., zkrátka kvalita života. Subjektivně je ale těžké definovat pocit štěstí. Lze na něj pohlížet jako na prožitek slasti, pohody, uvolnění, radosti. V tom případě je nejšťastnější kokainista dávající si lajnu nebo maniak v mírném stádiu (směje se). Štěstí nesouvisí ani s majetkem. Šťastně se může cítit chudák z chatrče, zatímco vlastník jachty a letadla, který se právě rozvádí a trpí nespavostí, je na tom subjektivně mnohem hůř.

Nakolik ovlivnila situaci pandemie?

Existuje schéma příčin a následků toho, co se děje v pandemii. Začíná koronavirem, který působí na mozek přímo nebo systémovými změnami (jejichž důsledkem je úbytek kongitivních funkcí, deliria). Zároveň má obrovský vliv neustálá expozice negativním zprávám, které nejsou vyvažovány pozitivními. Nekonečné tiskové konference, údaje o počtu mrtvých, vyvolávání strachu z infekce… To vše zvyšuje hladinu úzkosti jako neurčitého očekávání něčeho neblahého. Nebo dokonce strachu ze smrti. K tomu přistupuje restrikční stres z lockdownu, izolace a nemožnost setkávání. To vše je živnou půdou pro rozvoj deprese, domácího pití a domácího násilí. Neskutečně narostla volání na různé linky důvěry a posunul se i jejich obsah: obavy o zdraví a o existenci.

Jaká skupina je nejvíc zasažená?

Ta, kterou neživí stát, tedy podnikatelé v cestovním ruchu, v pohostinství, ve službách. Stát se to snaží zachránit dotačními programy, což nejde donekonečna, takže existence začínají padat – a je tu další nárůst duševních poruch. Náš ústav provedl na reprezentativním vzorku (mladí-staří, venkov-město, muži-ženy) výzkum výskytu duševních poruch v populaci. První vlnu v roce 2017, druhou 2020. Výsledek je brutální: deprese narostly třikrát, sebevražedné myšlenky třikrát, úzkosti a domácí pití dvakrát. Leccos se projeví ještě v delší časové perspektivě. Vedle těch, kdo přišli o existenci a jsou na nuceném volnu (většinou mladší a střední ročníky), jsou ohrožení nízkopříjmoví lidé se základním vzděláním. Mají horší přístup k informacím, prevenci a osvětě. A pak ti nejstarší, kteří zůstali v izolaci.

Jsou ohroženější „popírači“, nebo „alarmisté“?

Zatím nemáme aktuální data, jen starší studie z oddělení intenzívní péče, kde leží lidé s ohrožením života. Ti se dělí na velké a malé popírače. Velcí si nepřipouštějí vážnost situace a narušují svůj zdravotní stav, nedodržují režim, kouří na záchodě, pašují pivo, běhají po schodech. Zatímco malé popírače sžírá úzkost, sledují monitory, straší je každá negativní informace, dění za vedlejší plentou. Je prokázáno, že větší úmrtnost při stejných diagnózách mají právě oni. Čili že úzkost zabíjí víc než drobné nedodržování pravidel. Rošťáci mají v životě pořád tak trochu štěstí. Obdobné výsledky lze očekávat i dnes: ohroženější jsou vystrašení alarmisté než popírači, pro které je covid jen chřipka.

Vy sám máte větší obavu z nemoci nebo z rozkládání společnosti?

Asi nejsem úplně směrodatný, protože z nějakých zvláštních důvodů z té nemoci obavu nemám. Mnozí mi vyčítají jistou lehkomyslnost, ale nemůžu se přinutit, abych sám sebe strašil. Umřu, no a co. Zažil jsem to při nouzovém přistání v letadle, kdy jsem si představil, že za půl hodiny budeme všichni mrtví. Rozhostil se ve mně naprostý mír v duši, vycházející z vědomí, že jsem celou nekonečnost neexistoval, teď chvilku existuji a zase další nekonečnost existovat nebudu. Tak o co jde? Čeho se bojím, jsou muka, utrpení, mučení, přežívání na hadičkách a přístrojích. Ale že nebudu, to mi nevadí. Takže daleko víc než samotný covid mi vadí lockdown a restrikce s ním spojené. Ztráta svobody a demokratických principů, změna životního stylu, nucená omezení.

Ale jsou lidi, kteří to vnímají jinak a jejich strach je oprávněný. Že já ho nemám, neznamená, že to je dobře. Můj sklon k neukázněnosti a nerespektování toho, co považuji za příliš svazující, je v rozporu s tím, že si na rozumové úrovni uvědomuji, že mnohá z těch opatření jsou k zvládnutí pandemie nutná.

Co radíte, jak si v této situaci zachovat zdravou mysl a tělo?

Pro základní duševní hygienu je nutné za každou cenu měnit téma, dát do mozku jinou disketu a nevěnovat se pořád jen covidu. Za druhé komunikovat, komunikovat, komunikovat – když ne přímo, aspoň přes plot, po telefonu, v rodině. Nenechávat si všechny emoce pro sebe. Za třetí, když je hodně zle, vyhledat lékařskou pomoc – psychologickou, psychoterapeutickou nebo i spirituální. Dávat si pozor na alkohol jako falešný řešič problémů a místo sezení u televize se hýbat. Rekreační aerobní pohyb má prokazatelně antidepresívní účinek. Každý, kdo vylezl na nějakou horu, vyčerpaný obhlížel obzor a pak se vydal dolů, ví, co znamená pojem „vyplavené endorfiny“. To vše dává základní mozaiku, co lze udělat jako prevenci dopadů koronaviru na duševní zdraví. A pak také dodržovat solidárně, spíš z vlastní vůle než nařízení, v rozumné míře potřebná opatření. Jde o to, aby jejich negativní dopady nebyly horší než samotná nákaza.

Jak jste na tom s dodržováním zdravého životního stylu vy?

Jako u všech kazatelů, kteří kážou vodu a pijí víno. Dodržoval jsem ho v úsvitu života celkem dost, spontánně a spíš nevědomky. S postupujícím věkem, leností a určitou otupělostí k původním zásadám ho dodržuji čím dál méně. Ale v podstatě se snažím nepřejídat tučným a sladkým, občas hejbnout kostrou, nekouřit. Do sedmadvaceti jsem byl naprostý abstinent, dnes si víno dám, život mě zkazil. Jenže na to nemám partnera. Manželka si lízne půl sklenky jen zřídka, ze společenských důvodů.

Někde jste řekl: Pandemie změní svět podobně jako vynález knihtisku. Jaký bude?

Pandemie skokově postrčila využití informačních technologií, sociálních sítí. Ze znepokojivého koníčka, který jsme se snažili dětem spíš odpírat, se stala povinnost, najednou všechny učitelky a děti vědí, co je zoom, streamování. Absurdní paradox, ale nic jiného nezbývá. A to zase tlačí na další vývoj 5G sítí, zrychlení přenosu, zvýšení kapacity objemů dat. Tím se pandemie výrazně podílí na proměně světa, podobně jako vynález knihtisku. Ve středověku se moudro a informace šířily jen ústním podáním a opisováním v klášterech. Po vynálezu knihtisku mohl najednou mít doma bibli každý, tím pádem stálo za to učit se číst – a mnoho oblastí poznání se stalo široce dostupných.

Je šance, že díky covidu lidé přehodnotí priority, budou si víc vážit života, dbát o zdraví?

Určitě. Téměř s jistotou můžeme říct, že se změní hierarchie hodnot a mnohé aspekty našich životů. Jen zatím nevíme přesně, jak. Ve složitých systémech jako příroda nebo lidská společnost se věci nikdy nepohybují směrem, kterým jsou strčeny, ale zapínají se opravné a záchranné mechanismy, snažící se vyrovnat výkyvy. Když například narůstá hladina stresu, zároveň se zvyšuje odolnost vůči němu. Platí: Co tě nezabije, to tě posílí. Co vyplyne z dnešní reality za dvacet či sto let, nelze předvídat. Futuristé v půlce 20. století věřili, že v Holešovicích budou jezdit nadúrovňové vlaky na magnetických polštářích a bude se osídlovat měsíc. Naopak nikoho nenapadlo, že každý bude mít mobilní telefon. Ale už teď třeba vidíme, že víc lidí začalo běhat, chodit do přírody. Dělají první krok v péči o zdraví.

Co je váš první krok po příchodu z práce?

Já si nosím práci domů. Pustím PC a pokračuji, likviduji stovky mailů. Jsem nepřeučitelný workoholik, to je moje diagnóza. Ale dokud vás práce baví, není škodlivá. Nejhorší je stres spojený s bezmocností. Samozřejmě se po sedmdesátce snažím trochu brzdit. Manželka je malířka a má snahu mě vlákat do svého světa, do ateliéru. Když už tam jsem, těší mě to. Je známý fakt, že hodně lékařů vnímá umění jako protiváhu vyšší koncentrace lidského neštěstí a nepohody, s níž se v medicíně setkávají. Mnozí nalézají kompenzaci přímo jako amatérští muzikanti, malíři, spisovatelé. Tenhle průnik medicíny s uměním funguje. Já obdivuji, jak jsem zmínil, klasickou hudbu. Když to šlo, muzicírovali jsme s přáteli. A tady v ústavu pořádáme akce nazvané Umění, cesta do duše, kam zveme špičkové umělce a do publika jak širokou veřejnost, tak pacienty.

Na co jste nejvíc hrdý – profesně i v soukromí?

Profesně na vybudování Národního ústavu duševního zdraví, i když porod byl nesmírně těžký a bolestivý. Není úplně zakotven v systému institucionálního financování vědy jako AV nebo univerzity, čímž je svázán. Na druhou stranu umožnil řadě talentovaných mladých lidí rozvinout slibné projekty.

V soukromí je to rodina, čtyři děti, které se vydařily, každé jinak. Číslo jedna Karolina vystudovala tři vysoké, ale žádnou nevyužívá, protože má sedm dětí a u šesti se teď stará o distanční výuku. Do jisté míry světice. Číslo dvě Kristina má největší potřebu adrenalinu - je záchranářka, jezdí na mise s Lékaři bez hranic, zažila válku v Jemenu nebo Afghánistánu, leze po horách. Číslo tři Cyril je matematik a úspěšný softwarový vývojář, číslo čtyři Patrik šel téměř po mých kýžených šlépějích – vystudoval FAMU, pak ale přesedlal a vyrábí hry do mobilů. O vnoučatech (v rozpětí 2–18 let) jsem už básnil…

Máte ještě nesplněný sen?

Snů jsem měl hodně. Řadu jsem opustil, neboť jsem zjistil, že jsou zbytečné nebo malicherné. Řadu jsem si splnil – třeba podívat se do Ameriky, Izraele, Jižní Afriky…, mít v Řecku místečko, ráj na zemi, kam se můžu uchýlit. Sny jako projet se na běžkách po Jizerkách jsem už opustil, ale pořád si rád zaplavu a projedu se na kole. Jinak žiju poměrně bezcílným životem.

Hezký bonmot. Litujete něčeho?

Pokud tím označíme, že jsme měli něco udělat jinak, nelituji ničeho. Pokud jde o lítost nad něčím, co se stalo, lituji velice smrti mého bratra. Byl o čtyři roky mladší, moc prima člověk. Zahynul při leteckém neštěstí ve vrtulníku v Krkonoších při výkonu povolání geofyzika. Nechal po sobě čtyři děti. To byl velký zářez. Pak případy vážných nemocí..., ale v každé rodině je něco.

Přesto se zdá se, že jste šťastný člověk.

Myslím, že ano. Zdroj štěstí je pro mě okruh nejbližších, přátelé, dobré vztahy, pozitivní myšlení i práce. Za štěstí si do jisté míry může každý sám.

Zavřít